Jaroslav Tichý: Kam spěje naše země?

Část I.

Stručná rekapitulace nedávné minulosti

Po r. 1989 došlo k zcela přelomovým změnám v naší politice, ekonomice, v sociální jakož i v dalších oblastech. Krátké období (1990 - 1992) lze označit za období určitého tápání při hledání nejvhodnějšího modelu dalšího postupu. Poté již události nabraly značného spádu.

Další směrování ČR a dalších tzv. východoevropských zemí bylo sice neoficiálně, zato tím pevněji určeno tzv. washingtonským konsenzem1. Šlo o souhrn 10 hospodářských pravidel jako údajná pomoc rozvíjejícím se státům v rámci neoliberální politiky.

Mezi ně patřila např:

  • nasměrování rozpočtových výdajů, stát má vynakládat peníze jen na základní a akutní lékařskou péči, na základní vzdělání a na rozvoj infrastruktury. Důchody a sociální zabezpečení do "správných nákladů" nepatří (útok na sociální stát);

  • snížení daňových sazeb (návod na postupné zadlužování státu);

  • tvorba úrokových sazeb na vnitřních trzích bez účasti státu (kroky směrující tehdejší finanční sektor a ČNB k podřízenosti MMF a ECB);

  • zavedení směnného kurzu domácí měny (tj. koruny), který bude svojí výší podporovat export výrobků (zavedení dumpingovýchcen);

  • zrušení kvót na import a jejich nahrazení minimální celními sazbami, které budou nulové v případě, že zboží je dováženo pro produkci zboží a služeb k následnému exportu (příprava k přeměně naší země nalacinou montovnu);

  • povinný příjem politiky podporující a přitahující zahraniční investice (poskytování výhod cizím firmám na úkor našich domácích firem. Cizí firmy po vyčerpání těchto výhod pak odcházejí jinam);

  • všemožná podpora privatizace státních podniků (důsledky v podobě zničených továren či jejich odkupu "za hubičku" cizím kapitálem);

  • odstranění státní regulace ekonomiky (ekonomiku tak začaly ovládat cizí koncerny a především nadnárodní finanční kapitál);

  • garantování a posilování nedotknutelnosti soukromého vlastnictví (cílem ochrana výsledků velké privatizace)atd.

Tato neoliberální ekonomická politika se neosvědčila ani v tzv. východní Evropě ani v Latinské Americe, kde zanechala často obrovské škody a problémy (např. Argentina). Přesto byla a někde ještě dosud je i nadále bezhlavě prosazována jako jediné možné řešení.

Touto cestou však byl vydán jasný signál i do ČR, že hlavním, o co půjde, bude demontáž úlohy státu, jeho majetku a vlivu (viz tehdejší proklamace V. Klause o tom, jak "stát má být chudý, bohatí mají být lidé") a sociálního státu. No, některým se to podařilo, zvláště pak těm, kteří byli v rámci jeho strany doslova obdarováni státním majetkem. Vybudoval na tom dokonce i politickou stranu, která fungovala uspokojivě především do doby, dokud bylo co rozdávat).

Poté přichází další období charakterizované přípravou našeho vstupu do EU a plněním souvisejících podmínek.

Ač se o tom dodnes příliš nemluví, mezi tyto podmínky patřilo odstranění naší potravinové soběstačnosti, omezení či zákaz pěstování či vývozu některých plodin či potravinářských produktů, likvidace zpracovatelských kapacit (viz cukrová řepa, výroba a vývoz cukru, převzetí našich kvót na cukr zahraničním kapitálem, demolice moderního cukrovaru v Hrochově Týnci apod.).

Dochází k privatizaci velkých podniků, která však nešla žádoucím tempem. Nastupuje proto "podvod století", jak označil M. Zeman kuponovou privatizaci, kterou pomohl rozběhnout svojí reklamou Viktor Kožený, který mimo jiné získal i celou Českou námořní plavbu s její námořní flotilou v počtu 30 námořních lodí (po předchozím prodeji 14 lodí českým státem již v r. 1992).

Jak dopadli akcionáři Harvardských fondů netřeba připomínat, za připomínku ale stojí Klausův výrok "jen více takových Kožených". Je pryč flotila, je pryč Kožený, zůstal jen onen Klausův výrok a neuspokojení věřitelé Harvardských fondů.

Velkou privatizací došlo k naprostému přesunu těžiště plátců daně z příjmu (zisku), a to od dosud státních podniků, které odváděly 100 % svého zisku na soukromé subjekty, které lze rozdělit do 5 skupin:

A/ část podniků, které následně zkrachovaly - platba daně z příjmu - 0;

B/ část podniků v rukou zahraničních investorů - často daňové prázdniny či konsolidované bilance za celý koncern a platby daně z příjmu v zahraničí - platba daně z příjmu v ČR často 0;

C/ tuzemské i zahraniční podniky, které si zřídily svá oficiální sídla v daňových rájích - platba daně z příjmu v ČR - rovněž 0 a

D/ zbytek českých podniků s platbou daně z příjmu, která v průběhu doby klesala, až dospěla na 19 %

E/ v majetku státu zůstalo jen několik málo podniků, v některých z nich má stát jen majoritní podíl (ČEZ). I u těchto podniků hrozí, že se stát zbaví těchto zdrojů příjmů, které mu ze zisku těchto podniků ve výši odpovídající jeho majetkovému podílu v příslušném podniku náležejí.

Stát se ve svých potřebách však adekvátně sníženým příjmům neuskrovnil, právě naopak. Obrovské výpadky svých příjmů od státních podniků postupně nahradil:

- zavedením či zvýšením další daní placených fyzickými i právnickými osobami u nás (např. zvýšením daně z nemovitostí či spotřební daně na PHM či na alkohol a zejména pak

- zavedením DPH (daně z přidané hodnoty na prodej veškerého zboží a služeb u nás).

Došlo tak u nás k razantnímu snížení přímých daní, které byly nahrazeny razantním nárůstem daním nepřímých.

Zařadili jsme se jako ČR přesně do kategorie východoevropských zemí, které se odlišují od těch západoevropských mimo jiné právě tím, že mají:

- výrazně nižší přímé daně (viz daň z příjmu) zatímco

- výrazně vyšší nepřímé daně (viz např. DPH či spotřební daně apod.).

Jinými slovy, těžiště daní u nás se přesouvá na rovnoměrné placení daní podle spotřeby, zatímco se dostatečně nezdaňují vyšší příjmy firem a některých osob. Nejsou aplikována daňová pásma se sazbami daně z příjmu podle jeho výše, nejsou zaváděny sektorové daně pro některé nadměrně ziskové obory, které často nevyžadovaly ani velké investice. Z nich dnes profitují zejména zahraniční společnosti (viz banky, supermarkety, vodárenské společnosti). Je tak tímto způsobem odbourávána sociální solidarita v naší zemi.

V této souvislosti narážíme na další obrovský problém naší ekonomiky, sociální politiky, další existence mnohých našich podnikatelů, jakož i problémů státu s financováním zdravotnictví a důchodů u nás.

Jde o výši mezd a platů v ČR, kdy původním následováním doporučení či spíše instrukcí podle washingtonského konsenzu jsme se dostali až do pasti, z které budou zejména naši podnikatelé i náš stát v brzké době těžko hledat úniku.

Jde o to, že namísto naší orientace na výrobky s vyšší přidanou hodnotou se čeští podnikatelé po r. 1990 často soustředili (podle instrukcí washingtonského konsenzu) na produkci výrobků s nižší užitnou hodnotou a na jejich prodej za dumpingové ceny, aby byly prodejné v zahraničí.

Zjednodušená kalkulace ceny každého výrobku (nebudeme-li brát v potaz dodací podmínku a pojištění dopravy) sestává z:

  • ceny materiálu (dnes je ve světě vesměs stejná)

  • ceny energií (dnes jsou ve světě vesměs stejné, u nás spíše vyšší)

  • osobních nákladů

  • vedlejších nákladů (jako např. úroky z úvěrů apod.), které jsou dané a

  • zisku.

Mají-li naši podnikatelé, kteří nešli cestou zvyšování užitné hodnoty svých výrobků (a tedy jejich inovace) uspět na zahraničních trzích při dumpingových cenách a vytvořit ještě k tomu nějaký zisk, pak nutně musí tento zisk vytvořit podseknutím osobních nákladů, tj. mezd a platů svých pracovníků.

To se i stalo. Popravdě počáteční úrokové sazby bank při financování velké privatizace mimo privatizaci kuponovou nad 20 % p.a. často ani nic jiného v počátečním období neumožňovaly.

Jinými slovy, mzdy a platy našich pracovníků nekopírovaly cenový vývoj spotřebního zboží a služeb ani inflace a jen obtížně se odpoutávaly od jejich předlistopadového základu.

Dlužno ovšem zdůraznit, že mzdy před listopadem 1989 byly svojí strukturou odlišné, neboť sestávaly z:

  • částky v Kč (cca 2/3 z celkové mzdy) a

  • různých sociálních výhod (benefitů dle dnešní terminologie) ve výši zbývající 1/3 faktické mzdy. Tyto benefity byly v té době chybně uváděny tak, že to či no "je bezplatné". To byla jedna ze zásadních propagandistických chyb minulého zřízení. Zdarma totiž není nikdy nic, je pouze otázkou, jak to či ono je placeno a kým.

Po listopadu 1989 byly tyto "socialistické" benefity zrušeny, avšak bez náhrady. Mzdy a platy tak nebyly pracovníkům adekvátně navýšeny.

Této situaci se velmi rychle přizpůsobily i zahraniční firmy, které po provedených investicích do nákupu různých podniků u nás, začaly u nás podnikat a vyplácet podobně osekané mzdy a platy.

Čili zůstaly nám platy "východní", zatímco byly zavedeny "západní" ceny zboží a služeb (a to i takových služeb, za které jsme dosud u nás dříve vůbec neplatili).

Výsledkem toho všeho je současný stav, kdy:

- průměrný výdělek kvalifikovaného českého pracovníka činí zhruba 1/3 mzdy kvalifikovaného pracovníka v Německu či 42 % průměrné mzdy kvalifikovaných pracovníků v EU;

- průměrný výdělek kvalifikovaného českého pracovníka představuje 72 % minimální mzdy v Německu.

Jde o údaje z r. 2016, poslední úpravy provedené za minulé a současné (Babišovy) vlády jsou jen kosmetického charakteru oproti konstatovanému stavu a nemohou nic zásadního na uvedených číslech změnit k lepšímu.

Je zřejmé, že při takovémto poklesu základu pro výpočet odvodů na zdravotní a sociální potřeby (a po nezákonné "výpůjčce 300 mld. Kč z penzijního fondu Klausovou vládou na látání děr v hospodaření jeho vlády, bez jejich vrácení, jakož i po další nezákonné výpůjčce ve výši 70 mld. Kč Topolánkovou vládou ve spolupráci s M. Kalouskem na MF, rovněž bez navrácení) nebudou zdroje pro výplatu důchodů postačovat. Když pak M. Kalousek hovořil na toto téma svého času v TV a říkal, že "jsme ty zdroje již prožrali", někteří naivnější posluchači (kteří z těchto peněz samozřejmě nic neviděli) se mohli právem domnívat, že Kalousek tímto způsobem hovoří o sobě a o svých kámoších. V praxi tomu ale tak nebylo, měl na mysli nás všechny, místo toho, aby hovořil o špatném hospodaření Klausovy a Topolánkovy vlády se svojí účastí nejprve jako náměstka a později dokonce ministra na ministerstvu financí.

Je nepochybné, že zásadním zvýšením mezd a platů v naší ekonomice dojde i ke zvýšení základů pro výpočet odvodů na zdravotní a sociální účely. Jakékoliv další vymýšlení důchodových reforem je zbytečné, neboť neřeší podstatu věci a další problémy spíše vytváří. A má smysl se jím zabývat teprve v případě, že by ani po zdvojnásobení mezd a platů (a tedy i odvodů na zdravotní a sociální pojištění tyto peníze nestačily, což je vyloučeno).

Otázkou ovšem je, jak adekvátní navýšení mezd a platů vyřešit za situace, kdy naše výrobky:

  • často postrádají zvýšenou užitnou hodnotu;

  • budou jen obtížně i při zvýšené užitné hodnotě nacházet odběratele ochotné platit za ně výrazně vyšší cenu (dolů to s cenou jde vždy snadno, nahoru naopak velmi obtížně);

  • podnikatelé často prodávají přes zahraniční firmy, u nichž zůstává většina docíleného zisku, byť není za uvedených podmínek nikterak převratný.

O tom a o mnoha dalších věcech budou pojednávat další díly tohoto zamyšlení.

* * * * *

1-Washingtonský konsenzus je desatero hospodářských pravidel, sepsaných roku 1989 ekonomemJohnem Williamsonemjako pomoc rozvíjejícím se státům. Představují standardní reformní balíček pravidel, jež uznávaly washingtonskéinstituce, jako je Mezinárodní měnový fond,Světová bankaaministerstvo financí USA. Pravidla zahrnují požadavky na makroekonomickou stabilizaci, otevření ekonomik v rámci obchodu a investic a posílení tržních sil v rámci domácího hospodářství. Lze jej chápat jako jakýsi manuál neoliberálnípolitiky.[1]