Marian Kechlibar: Německé protipóly

V Hamburku se konala demonstrace proti Merkelové - a samozřejmě i protidemonstrace. Poměr účastníků byl 175 : 10000.

Německo je velká země, která navíc nemá staletou tradici společného fungování. Od raného středověku až po devatenácté století šlo o změť států a státečků. Ve sjednocené podobě existovalo Německo jen v letech 1871-1945 a pak zase od roku 1990. Předtím si jednotlivé oblasti žily po svém, měly svoji kulturu, své dialekty, vyznávaly různé víry atd. Rozdíl mezi Západním a Východním Německem byl také velký. Výsledkem je značná politická odlišnost jednotlivých oblastí státu.

V minulých dnech jsme sledovali dění v Chemnitzu. Je patrné, že Sasko, kde je AfD velmi silná (aktuálně kolem 25 %), má poněkud jiné kolektivní představy o imigrační a azylové politice, než spolková vláda. Kdyby se za Bismarcka nestalo Sasko součástí Německa, ale zůstalo samostatným státem - podobně, jako jím je Rakousko - nejspíš by dnes buď patřilo do Visegrádské čtyřky, nebo by jí bylo hodně politicky blízko.

V Hamburku na opačném konci země panují jiné poměry. V severozápadním "rohu" Německa je AfD právě tak slabá, jako je v Sasku silná. Není to zase tak, že by poměr demonstrantů zmíněný na začátku článku odrážel skutečný poměr sil. 175 : 10000, to jsou necelá dvě procenta, a volební výsledky AfD v Hamburku jsou přeci jen o dost vyšší. (V loňských volbách do Bundestagu zde AfD získala 7,8 % Zweitstimmen, které rozhodují o procentuálním složení parlamentu.)


AfD je ale slabá v celém regionu, nejen v Hamburku. Při volbách do zemského sněmu v sousedním Dolním Sasku (Dolní Sasko leží u Severního moře a nemá kromě názvu nic moc společného se Saskem u našich hranic) loni v říjnu se do tamního Landtagu stěží dostala, se ziskem 6,2 %. Na druhou stranu od Hamburku leží Šlesvicko-Holštýnsko, kde se volby do Landtagu konaly před rokem a čtvrt. AfD zde měla ještě méně, rovných 5,9 %. Podle průzkumu z dubna 2018 se její pozice nijak nezlepšila, zato Zelení vyskočili na 18 %. Nejlépe je na tom AfD v Brémách, které také mají svůj sněm, a kde by podle průzkumů získala až 10 % hlasů. Ale i to je hrubě pod celostátním průměrem, který se podle jednotlivých agentur nyní pohybuje mezi 15-17 %.

Jinými slovy: vypadá to, že severozápadní kus Německa dává přednost "zelené" migrační politice před tou "modrou".

Což o to. Každému, co si zvolil - a pokud se město Hamburk cítí být přílivem žadatelů o azyl z Afriky a Asie obohaceno, tak kupředu-levá, proč jim v tom bránit. Podobně i sousední spolkové země.

Problém spočívá v tom, že Německo přerozděluje žadatele o azyl po celém území federace podle klíče, který odráží mj. počet obyvatel a ekonomickou sílu jednotlivých spolkových zemí. Na Sasko připadá 5 % osob, na Hamburk zhruba polovina.

Dost se to podobá návrhu přerozdělovacích kvót v celé Evropské unii, že? Ona to nebude náhoda. Každý pracuje nejraději s nástroji, na které je už zvyklý. Jestliže vevnitř Spolkové republiky Německo funguje procentuální systém a autobusy rozvážejí lidi do jednotlivých států, okresů a měst na základě Excelové tabulky, je přirozenou myšlenkou německých politiků povýšit tento systém na celoevropskou úroveň. Je to jeden z důvodů, proč se nám přerozdělovací systém snaží tak dlouho vnutit - u nich se osvědčil.

(Zaznamenal jsem teď zprávu, podle níž francouzský ministr zahraničí Le Drian prohlásil, že Francie a Německo mají v úmyslu vyjednat společnou pozici k věci migrace ještě před summitem 20. září v Salzburgu. Tipuji, že nějaké to přerozdělování se v ní určitě objeví. Tenhle Drákula neustále znovu vstává z mnohokrát zatlučené rakve. Ale nechejme se překvapit.)

"Osvědčil" se ale vnitroněmecký systém vůbec? Jeho důsledkem přeci je, že Sasové dostávají svůj podíl na "hamburské" migrační politice i přesto, že o něj pravděpodobně buď nestáli vůbec, nebo v podstatně menší míře. To vede k polarizaci a destabilizaci, projevující se i potyčkami na ulicích.

A jak vůbec vládnout zemi, jejíž jednotlivé kouty dávají přednost totálně odlišné politice v tak kruciální celostátní otázce? Regulovat migraci a azyl na regionální úrovni je nepraktické. Systém "vítěz bere vše a vnutí poraženému svoje představy" ohrožuje samotnou celistvost země. A jak by měl přesně vypadat oboustranně přijatelný kompromis mezi "zavřít hranice" a "Refugees Welcome"? To si nikdo moc neumí představit. Dejme tomu 300 000 osob ročně? To není kompromis; z hlediska protiimigračních stran už je teď v Evropě příliš mnoho neidentifikovaných lidí na dávkách a další přísun budou odmítat z principu.

Jedním z argumentů pro existenci EU a obecně velkých celků je to, že "velcí hráči" mají na mezinárodní scéně větší váhu, než ti malí. To je nepochybně pravda. Sjednocené Německo má daleko větší vliv, než by mělo samostatné Sasko, a EU se může přetahovat s Čínou skoro jako rovný s rovným (aspoň ekonomicky), kdežto Německo samo by nemohlo.

Nicméně mimo ekonomickou oblast to zase tak moc neplatí. Kdyby opravdu platilo "čím víc, tím líp", dávno by se jednotlivé státy a státečky světa vstřebaly do několika obrovských superstátů nezastavitelné síly, asi jako v Orwellově románu 1984, kde existují jen tři světové státy: Eurasie, Eastasie a Oceánie, a žádné dva nejsou schopny porazit ten třetí. Prakticky vidíme pravý opak. Velké státy se spíše drolí. I v Evropě máme významná separatistická hnutí - ve Skotsku, Flandrech, Katalánsku, Baskicku - a vesměs jsou založena na kulturních a společenských rozdílech mezi "periferií" a "metropolí".

Římské smlouvy z roku 1957 obsahovaly klauzuli o "ever closer union", do češtiny obvykle překládané jako "stále těsnější unie". Považuji to za chybný cíl. Stále těsnější může být třeba svěrací kazajka (do jisté míry, pak pacienta udusíte), ale velké struktury by si měly zachovat určitý stupeň pružnosti a volnosti. Nejsem s tímhle názorem sám, ba ani euroskeptici obecně s ním nejsou sami. V březnu 2018 se k myšlence "stále těsnější unie" vyjádřil velmi kriticky i nizozemský premiér Mark Rutte, který je jinak v Bruselu považován za vzorného příznivce EU.

Kdybychom měli v roce 2015 "stále těsnější unii" integrovanou na úroveň podobnou té, podle níž funguje federální Německo, patrně bychom se svých přídělů žadatelů o azyl dočkali právě tak, jako naši sousedi Sasové, a nikdo by se s námi nebavil, stejně jako s nimi: abych parafrázoval jistý slavný výrok, ihr schafft das ("vy to zvládnete"). Nejbližší příležitost k demokratické korekci by byla až za několik let od vrcholu krize, u celoevropských voleb, ve kterých Česká republika beztak nemá moc velkou váhu; a místo Chemnitzu by se to po ulicích mlelo někde v Ostravě nebo v Mostě.

Mám-li shrnout svoje úvahy jednou větou: společný azylový a migrační systém pro celou EU považuji za extrémně špatný nápad. Ani samotné Německo jej vnitropoliticky moc nezvládá a rozšířit jej na 400 milionů lidí mluvících desítkami jazyků by byl recept na katastrofu.