Petr Závladský: Mechanismus moci Nebureše

Politik, té dnešní koncepce, se ráno probudí, umyje si nohy a naladí piáno a zapřemýšlí, čím by mohl silněji ukázat svou lidovost a hlavně svou rozhodnost a moc. Nic mu nevadí, že to po něm voliči nechtěli, ani to nebylo programem jeho strany, ale posedne ho představa, že pro něj něco musí udělat (když má tu moc).

Lidé nežijí proto, aby se vešli do excelovských tabulek, ani proto, aby je někdo ve státním plánovacím úřadě mohl lépe počítat. Lidé mají nekonečné množství podob, nekonečné množství požadavků a přání a jejich variantních kombinací.

Ale politik se v prvé řadě potřebuje zalíbit voličům. Tedy vybere tu skupinu, která je pro něj nejslibnějším voličským elektorátem (aby se udržel u moci a byl znovu zvolen) a z té moci, kterou má, pošlape klidně práva všech ostatních skupin. Aplikuje (využije) tedy teror "většiny", a omezí relativní menšinu jen za svým sobeckým zájmem.

Tedy politik buď z jakéhosi umanutí, anebo z vrozené hlouposti, vynutí takové zákonné rámce, které nejvíce vyhovují jeho osobním zájmům a vůbec neberou v potaz to, že pro takovýto účel nebyl vůbec zvolen, postupuje proti zájmům menšin a vykonává moc.

To je ovšem v rozporu s demokracií, protože je to postup typicky tyranský, který nepřipouští jakoukoliv jinakost. Demokracie není totiž diktatura většiny, ale právě respekt k menšinám. A kdo svůj politický mandát vykonává jako diktátor, ukazuje, že je sociálním inženýrem, jehož jedinou metou je unifikovaný, stejný člověk. Záměnná, drobná a nedůležitá jednotka gigantického stroje, řízeného ústředním plánem.

Pan Nebureš je prototypem egoistického člověka, který politiku umí velmi efektivně používat pro své cíle, umí vyvolat v části veřejnosti pocit, že to, co dělá, je vysoce užitečné, ale dopad je takový, že jen manipuluje užitečné idioty pro své soukromé účely. Jako to vždy dělali všichni diktátoři.