Petr Závladský: Traktát o moci

Po převratu v roce 1989 jsme si zbrkle zavedli politický systém, který existoval v podstatě ve všech tehdejších západních zemích nejméně od konce války. Ve snaze napodobit tyto systémy jsme spontánně převzali model takzvaných tradičních stran, neboli koncept nějakého základního rozvržení politického spektra na symbolickou pravici a levici.

V zápalu rekonstrukce systému jsme si nevšimli, že střídání politických stran v těchto vzorových zemích se stalo jistou formální záležitostí, nikoliv již soubojem ideových názorů, nýbrž spíše mocenským kalkulem, hry na soutěž.

Uniklo naší pozornosti, že ačkoliv západní politické strany měly neskonale hlubší politickou tradici než naše scéna, přesto se neubránily vcelku logickému důsledku zastupitelské demokracie a vytvořily v podstatě zakonzervovaný stav mocenské elity, nebo možná jinými slovy můžeme říci, že zakonzervovaly moc vládnoucí třídy, do níž do jisté míry sice vstupovaly demokratické prvky, ale ty ji pouze utvrzovaly v posilování mocenského aparátu a síly státu. Ostatně praktickou ukázku jsme viděli například v britském seriálu "Jistě, pane ministře".

Ano můžeme možná říci, že západní politická scéna se opírala o určitou tradici, ale že zdegenerovala průběžně takovým směrem, který nebyl ani optimální ani žádoucí. Možná jsme měli také věnovat o kousek větší pozornost varování Karla Čapka, který se již za první republiky vyjadřoval velmi kriticky k roli a činnosti politických stran.

A možná za třetí (a připomeňme si to) jak jsme se dosti nevlídně dívali na všechny re-emigranty, kteří se k nám vraceli a to nejednou se vztyčeným ukazovákem. Převládajícím názorem tehdy bylo, že utekli za lepším životem, tak ať si tam zůstanou a neodvažují se nám radit, co a jak máme dělat. Možná jsme přehlédli, že nám chtěli říct, jak to dělat nemáme.

Čím nebezpečnější zbraň je, tím větší kontrole člověka musí být podrobena. Platí to dvojnásob pro demokracii, která se může velmi rychle stát nebezpečnou tyranií. Demokracie je nebezpečná zbraň. Dobrý sluha, ale velmi zlý pán.

Ve stabilním právním státě by přijetí zákona měla být věc velice zřídkavá, snad jeden nebo dva konsensuální zákony během celého funkčního období parlamentu. Místo toho současné parlamenty chrlí megatuny nových a nových předpisů, které dokonce poslanci ani nečtou, neznají jejich obsah ani dopad, a pouze je mechanicky odhlasují.

Stát tedy nadále funguje jako jakýsi obchodní model, s cílem na občanech vydělávat a nikoliv jim sloužit. Občanům je pod pohrůžkou odebírána velká část jejich prostředků a za ně jim je (opět násilně) vnucena kolekce služeb, o kterou nestojí, nemají právo ji reklamovat a nemají právo z takto jednostranně vynucené smlouvy odstoupit. Situace velmi připomíná často kritizované šmejdy na prodejních akcích, kteří za slib výletu a oběda zdarma nabízejí důchodcům pod pohrůžkou předražený šmejd.