Zuzka Součková: Nedat se a jít jinam

Aneb Boj o klienta a Jak mě vyhodili z Komerční banky

Na našem malém náměstí kromě starobylé radnice a vietnamských večerek stojí vedle sebe čtyři banky. Konkurence je ohromná a výběr dostačující. Všichni víme, že boj o klienta je tvrdý.

Konkurence nekvete jen na našem náměstí, ale i ve virtuálním světě. Všichni známe ještě přehršel (nebudu to počítat, sami víte) e-bank. Výběr je opravdu veliký. Však také v téměř každém reklamním bloku nám banky nabízejí své služby.

Banky se navzájem snaží ulovit, stejně jako rybáři ryby, nové klienty. Jde to ztuha, asi jako byste nastražili děravé sítě. Na jedné straně ryba v síti uvízne, na druhé straně mnohem větší ryba dírou upláchne. Nedivím se, bank je spousta, a klienti rozebráni. Jen lepší a lepší podmínky dokáží klienty z jednoho peněžního ústavu přetáhnout do jiného. Boj o klienty je tvrdý. Vím o tom své. Dlouhé roky jsem v bankovnictví pracovala a byla vedením nucena přitahovat další nové klienty. Práce na širém moři je tvrdá stejně jako sezení v bance za přepážkou, i když by se mohlo zdát, že to srovnávat nelze. Klient se musí chytit na udičku, přitáhnout a nepustit. K tomu mají banky své nástroje. Ale pst, o tom se nemluví.

A tak jsem si hodila korunou a vydala se do Komeční banky za účelem založení účtu.

Skleněné dveře se přede mnou rozestoupily a pozvaly mě dál. Všechny, obě dvě otevřené přepážky jsou volné. Jupííí, zaraduji se. Nesnáším čekání.

Na jedné je napsáno Hotovostní služby, na druhé Bankovní služby. Hotovost u sebe nemám, jdu k boxu s názvem, kde se vyskytuje slovo banka. Na židli za stolem sedí hezká slečna. Před sebou má počítač a hrnek s kávou. Tomu rozumím, je pozdní odpoledne, venku šero, jeden by usnul dřív, než by si uzavřel běžný účet.

"Dobrý den,..," nenechá mě domluvit.
"Jste paní?" zeptá se a dává mi ránu pod pás. Čekala jsem spíš otázku - Čím vám posloužím, nebo Co si přejete?
Je sice pravda, že s přibývajícími roky mi ubývá vlasů, roste knír (ale ten si poctivě holím!) a tuk se usazuje spíš na břiše než na zadku. Ano, jsou to typicky mužské znaky. Však je všeobecně známo, že s roky ubývají ženské hormony a přibývají mužské. Ale že by tolik, že slečna ani nepozná, jakého pohlaví jsem? S jednou z nás to jde z kopce. Já to nejsem.
"Ano jsem paní, nejsem pán, ale mohla bych být slečna, což znamená v mém věku, že bych byla stará panna," jsem trapná, já vím.
"Myslím ta paní, co má se mnou domluvenou schůzku," vytahuje slečna eso, aby mě dostala do defenzívy.
Žádnou schůzku smluvenou nemám: "Nevěděla jsem, že se to musí, když vám chci udělat kšeft."
"No, musíte si se mnou sjednat schůzku," hází na stůl žolíka a já jenom zírám.
"A nemohly bychom to spolu udělat, když tady evidentně ta paní není?"
"Nemohly, musíme si domluvit termín!" Trvá na svém. Inu, rozkaz zní jasně. Slovo termín znamená víc než slova kšeft, peníze, nový klient a přetažení klienta z banky do banky.
Už od jejích prvních slov jsem tušila, že to neklapne. Otáčím se na podpatku: "Tak když nemáte o klienty zájem, jdu jinam. Vedle vás stojí ještě banky tři, a taky je jich plný internet!" Poslední slovo si neodpustím a rozšafně dupnu patičkou. Ještě aby si tak myslela, že mě to štve.

Mě to neštve, mě to přímo... tohle. Mně se chce něco říct. Mně se chce třísknout dveřmi. Skleněná stěna rozestupující se přede mnou úslužně jako podřízený před šéfem, mi žádné třískání nedovolí.

Sbohem, Komerční banko! Věz, že mě obsloužili jinde. Bez schůzky a na počkání. Heč!